Pondělí aneb zapínáme pásy (a popruhy na batohu)
Naše cesta začala v pondělí 8. 9. srazem na svinovském nádraží, a to v 1:45 ráno. (Ano, čtete správně. Ne, nechci se o tom bavit). Odtud jsme pokračovali vlakem, třikrát zastavili v Bohumíně a v brzkých ranních hodinách vyrazili z Popradu. Během dne převládalo pěkné počasí a my jsme slunečnými loukami došli přes chatu Plesnivec až k Zelenému plesu, kde jsme strávili noc. Jen plánovanou večerní procházku nám bohužel překazila bouřka. Inu, nad Tatrou sa někdy opravdu blýská.
Úterý neboli „Já beriem tabletky…”
Druhý den jsme zahájili nelehkým výstupem do víc než 2000 m n. m. na Velkou Svišťovku. Vzhledem k plánu cesty jsme ale měli vyšší cíle - dojít k Zámkovského chatě. A dát si halušky. Druhý z těchto snů jsme si splnili u Skalnatého plesa a spokojení jsme pak seskákali dolů z kopečka, přímo k našemu noclehu. Tam nás čekala ne zrovna milá paní uklízečka, která se nás nebála upozornit, že koberec sa nedá uprátať a měli bychom používat mozog. Jediným způsobem, jak jí utéct, byla procházka na Téryho chatu, kam jsme v rekordních časech vyšli všichni.
Středa aneb „Čo si chorý?”
Třetí den nás opět vedl z kopce, kolem Obrovského vodopádu (zas tak obrovský nebyl) a směrem na Hrebienok. Zde nám pan Kuldan sdělil, že cesta bude pokračovat po vrstevnici. Tato informace se bohužel nedostala k následujícím 3 kilometrům, a tak jsme se kolem brusinkových keříků opět vydali nahoru. Po menší pauze na Slezském domě jsme se šli podívat na Dlhé pleso (to taky nebylo nějak extra dlouhé) a večer zaslouženě navštívili wellness.
Čtvrtek nebo taky „Simono, já už nemůžu”
Pršelo a blejskalo se sedm neděl… Nebo minimálně celou noc. A naše cesta se kvůli těmto podmínkám zatočila neplánovaným směrem - do civilizace. Z Tatranské Polianky jsme se vlakem přepravili do Starého Smokovce a poté k Popradskému plesu. Bylo by ale trapné, abychom domů přijeli svěží, čistí a voňaví (že, mami?), a tak jsme se rozhodli zdolat ještě jeden vrchol - Ostrvu. Po cestě dolů jsme na symbolickém cintoríně vzdali hold statečným kolegům, kteří neměli tolik štěstí jako my, a poté už jsme zakotvili na hotelu.
Pátek, též známý jako „Čo bolí, to prebolí”
Poslední den nás po vydatné snídani čekal pouze sestup ke Štrbskému plesu a kromě hororů hlavního nádraží v Žilině nás žádné události hodné zmínky nepotkaly („Buďte tady 16:20 a zkuste neskandovat Baník po celém městě” ~pan profesor Forgač).K závěru tohoto literárního skvostu bych ještě ráda poděkovala našemu neúnavnému kantorskému triu, paní Böhmové, panu Forgačovi a panu Kuldanovi, kteří nás celou dobu podporovali a připomínali nám, jak jsme šikovní (nutno podotknout, že oni byli šikovní taky).
A abych to tedy uzavřela definitivně, sláva nazdar výletu, v suchém triku, jednodušší jsem nehrála, příště se vidíme na K2 ;)
PS: Nikdy nehrajte Člověče, nezlob se s paní Böhmovou. Má cinknuté kostky.
