Po velmi dlouhém vyčkávání jsem si jednoho dne otevřel e-mail a tam byla nová zpráva. V ní stálo: „Gratulujeme k úspěchům v krajském kole, dovolujeme si vás pozvat na národní kolo v Hradci Králové.“ Byl jsem štěstím bez sebe.

Cesta byla úmorná, ale optimismem a nadšením jsem jen kypěl, takže mi rychle uběhla. Ihned po příjezdu do hotelu nám dali nějaké sponzorské dárky a nové pláště. Můj plášť se už rozpadá, tak i za něj jsem byl rád. Po vybalení věcí přišel čas na uvítací ceremonii, která byla nekonečná, nicméně poté přišel čas na raut, ten stál za to.

Druhý den hned po ránu jsme si vybrali krabičku bonbónků, kde na spodní straně bylo číslo. Číslo, pod kterým jsme se do konce olympiády podepisovali, byl jsem 22. Po rozlosování nás odvedli do učebny a začal se psát test. Od prvních minut jsem se začal utápět v depresích a říkat si, že to nepůjde.

Taky jsem se tak necítil, fakt jsem si myslel, že to dopadne špatně, dokonce jsem jim tam nakreslil kočku místo řešení.

Následující den byla praxe, která mě kupodivu příjemně překvapila. Byla v pohodě, jenom nestandardní, ale myslím si, že pro některé to byla právě ta Nemesis.

Poslední den jsme museli dokonce být v obleku, bylo to vážně hrozně oficiální. Po tom testu jsem si fakt věřil maximálně na to 40. místo, byl jsem šíleně nervózní. V momentě, kdy dopředu před foťáky šel kluk převzít diplom za 29. místo, byl jsem totálně nadšen, že jsem pod třicítku. Splnil jsem si své předsevzetí, ale už jsem si říkal, že musím každou chvíli jít. Ne, rozhodli se, že mě nechají dále napjatého. A pak to přišlo, teď vyzvou 16 nejlepších, již pojedou na soustředění. V ten moment jsem nemohl uvěřit, že mě ještě nevyvolali, už jsem si myslel, že to je nějaká chyba. Zázrak, skončil jsem 16. Lépe to vyjít nemohlo. Za měsíc jedu na soustředění, a pokud se poštěstí, tak i na mezinárodní kolo. Pro příště vím, že to nebudu vzdávat a kreslit kočky, ale dám do toho vše!