K naší obrovské radosti se pro letošní třetí ročníky otevřely všechny tři kurzy, tím pádem i intenzivní a náročné Rakousko.

Hned ze startu jsme měli problém. Náš autobus nejel a nejel…Nešla elektřina, takže brána garáže se nechtěla otevřít (technické problémy xD). Po hodinovém zpoždění jsme vyjeli směr Kolbnitz na jih Rakouska.

Cesta byla dlouhá, místy nekonečná. Úmornou cestu jsme si zpříjemnili 2hodinovým čekáním na parkovišti na instruktora, který uvízl v zácpě a nemohl se k nám dostat. I přes tuto nečekanou událost jsme okolo jedné hodiny ranní dojeli do cíle a začali stavět stany. To teprve začal boj. Část lidí zjistila, že mají baterku na dně kufru, část lidí byla na dně z toho, že ji nemají vůbec… Někteří lidé dokonce vypadali, jako by stan stavěli poprvé. Nebyl to snadný úkol, ale ve 3:15 jsme měli 5 *****(1) hotely připravené. Vedoucí nás nechali prospat a náš první sraz dali až na 10. hodinu.

Hned ráno jsme měli úsměv na rtu. Neměla tam být žádná kuchyňka a o záchodu se mluvilo nejistě. Takže všem spadl kámen ze srdce, když jsme viděli luxus v podobě bojleru s teplou vodou, ledničku, elektrický vařič a varnou konvici! Po snídani, kterou tvořily zbytky domácí stravy-řízky, jsme byli nahnáni do autobusu a vyjeli jsme výše proti proudu řeky Möll. Po zastavení jsme se jako slepice na zrní vrhli k pádlům, vestám, neoprenům a dalším nezbytným částem přiděleného oděvu. Všem nám to seklo, takže jsme nasedli do raftů a vyjeli. Hned při prvních peřejích jsme se napili ledové řeky a dali zabrat pažím. Na raftech jsme dojeli až do našeho kempu a těšili se na teplý čaj a hlavně na 1. vaření! Najednou se začaly ozývat věty: „Nemáte někdo ešus (2) navíc?“ „Já zase nemám bagr (3)!“ Nebylo to naposledy...

Po posilnění, při kterém nám krásně svítilo sluníčko, a my láli na rodiče, že nás donutili vzít si maximálně jedny kraťasy, jsme vyrazili na procházku k místnímu vodopádu. Zpátky jsme nesli rampouchy, protože někteří odvážní sportovci se pod ním vykoupali. Pár volných rukou ale zbylo, takže jsme pobrali i dřevo na večerní oheň. U minifatry jsme zavzpomínali na dětská léta a zazpívali ty největší hitovky od Okoře přes Kozla až po Atentát. Usínali jsme plni prvních dojmů a zároveň natěšeni na nadcházející zážitky.

Druhý den jsme vyjížděli už v 7 ráno. Naštěstí jsme se autobusem kodrcali 2 hodiny, takže jsme měli možnost dohnat spánkový deficit. A kam že jsme to jeli? Do rakouských Alp na celodenní túru, výšlap na Schere. Cestou do výšky 2802 m n. m., kde byla chata Stüdlhütte, jsme viděli tucty krav, svišťů, rakouských výletníků a vodopádů. Od chaty k úplnému vrcholu to byl jen kousek, takže ti, co chtěli a ještě měli nějaké síly, je posbírali a začali se drápat vzhůru. Místy nás terén donutil padnout na všechny čtyři, ale i tak jsme to zvládli a v nadmořské výšce 3031 metrů jsme zanechali své autogramy. Byl to výhled k nezaplacení. Následná cesta zpět k autobusu utekla jako voda, co tekla v bystřince vedle nás. Když jsme se blížili ke kempu, měli jsme zvláštní pocit. Byl oprávněný. V neoprenech se nám zabydleli mravenci...

Ve středu 12. 9. jsme vyjeli k řece Isel. Neopreny jsme pořádně propláchli, a tak se, díky bohu, zbavili mravenců. Při prvním sjíždění této dravější a samozřejmě náročnější řeky začalo pršet. A ještě k tomu se podařilo proděravět jeden raft. Další dvě jízdy byly rychlé a jezdilo se po skupinkách, protože na děravém raftu se prý “raftit“ (4) nedá. Byly to náročné jízdy, voda zespodu, shora, zepředu, prostě odevšad.

Celou cestou zpět jsme doufali, že stany drží. Držely, ale déšť ani večer neustal (nebyl to déšť, byly to provazy vody) a kvůli promokávajícím stanům jsme začali řešit náhradní spaní. Méně otužilí si pronajali karavany a chatky. Ale ti odolní spali při šesti stupních za ustávajícího deště ve vojenské jídelně.

Ráno všem připadalo krásné. Sice bylo zataženo a byla zima (najednou jsme zbožňovali své rodiče za metráky teplého oblečení), ale nepršelo. Dobrovolníci si zkoušeli gajdování (5) raftu na vodní nádrži vedle kempu. Na stojaté vodě to bylo náročné, rafty nás nechtěly poslouchat. I přes to, že jsme si nevěřili, jsme to zvládli na jedničku (opět na řece Möll). Žádný raft jsme neotočili dnem vzhůru ani neproděravěli. Byl jen jeden plaváček (6), který se neudržel v raftu a zkusil si na vlastní kůži, jaké je zaplavat si v Möllu. Večer jsme měli druhý oheň, na kterém se opékaly zbytky Vysočin a Herkulesů (7). Ti, kterým salámy došly, měli skvělé topinky. Zopakovali jsme si písně a naučili se náročnou skladbu s oduševnělým textem Králíci.

Poslední den opět svítilo sluníčko, takže jsme toho využili a dorazili jsme se na ferratě (8). Přidržování se ocelového lana, hledání úchytů na skále, pohled 20 metrů pod sebe do propasti, ale i počítání modřin a odřenin nám všem zůstane v paměti. Po došourání se do kempu jsme začali kvapem balit. Poslední instantní strava, hromadné foto a už jen směr Ostrava. Cesta trvala pouhopouhých 10 hodin (tentokrát jsme na nikoho nečekali xD), takže jsme se stihli podívat na dva filmy, zazpívat si Králíky (několikrát za sebou) a mírně prospat, ať si o nás rodiče nemyslí, že jsme zombíci (9).

Samozřejmě jsme se těšili domů (na měkkou postel a pořádné jídlo), ale zároveň bychom si ještě nejméně jednou sjeli nějakou řeku, zlezli skálu nebo dosáhli dalšího vrcholu.

Vůbec bychom se nezdráhali dalšímu výletu s pedagogickým obsazením p. prof. Milatové, Kroupové a Dymáčkové. Také doufáme, že se ještě někdy setkáme s VK Campanulou (10). Díky Tome, Majku a Čáro!!!.

1. 5***** - to není Metaxa, ale pěti hvězdičkový hotel
2. ešus – vojenská jídelní miska, většinou z hliníku
3. bagr – vojenský výraz pro lžíci
4. raftit – slangový výraz pro sjíždění divoké řeky
5. gajdování – řízení raftu, kormidelník
6. plaváček – člověk, který úmyslně nebo neúmyslně plave v divoké řece
7. Vysočin a Herkulesů – ani to pohoří ani syn Dia, ale druhy trvanlivých salámů (made in CZ)
8. ferrata – lezení po skále s vlastním jištěním
9. zombíci – označení pro osoby “neživé, nemrtvé“
10. VK Campanula - příjemní lidé vodáckého klubu