A je to tady... Nejdřív opět chaos, generálka probíhá ve stylu „ten tu není, ten zapomněl text, tomu chybí hudební nástroj, jinému zas nefunguje prezentace…“ Ale pak se mávne kouzelným proutkem, hlediště je plné do posledního místečka, ještě židle navíc musíme přidat, v zákulisí se ztiší ta smečka do té doby neuklidnitelných účinkujících, na pódium nastupuje Adéla Kuzmová a Zdeněk Drastich, aby nás celým pořadem provedli, a vše začíná fungovat. Nástroje i hlasivky vydávají sluchu lahodící tóny, texty samy naskakují, kulisy jsou přesně tam, kde mají být, zvukaři mají vše pod kontrolou... Prostě paráda.

Skoro dvouhodinová show Na hrázi hudby, do níž se zapojili studenti od primy po oktávy, nenechá diváka ani chvilku, aby se nudil. Divadelní vystoupení, školní sbor, recitace, zpěv, tanec... Smetana, Dvořák, Hrabal, Janáček, Kryl... Všichni, kdo letos slaví nějaké výročí, nezůstali stranou a jsou v našem pásmu zmíněni. A končíme doslova bombou... La Bombou. Světla zhasínají, propadáme se do tmy, přesto jsme všichni rozzářeni skvělým kulturním zážitkem, který diváci odměňují bouřlivým potleskem. Mně i mým kolegům Erice Kopečkové, Madle Musialové, Martině Zelenkové, Markétě Pišlové, Lidce Červenkové, Evě Koloničné, Michaelu Grygarovi spadne kámen ze srdce a já vím, že příští rok do toho půjdeme znovu. Den poezie nás totiž baví a naši studenti jsou na prknech, která znamenají svět, jako doma.