ghrabuvka.cz
Articles in English Deutsche Artikel Artículos en español Articles en français Статьи по-русски Trang tiếng Việt

Můj podivínský dědeček

 Hana Farniková, 2B8,
27. 04. 2010

Vybrat si z velkého množství různých věcí je vždy obtížné, i když se jedná o lidi. Já jsem si po delším rozmýšlení vybrala pro charakterizování osobu, jež je jednou z mých nejmilejších příbuzných. Stejnou osobu, kterou jsem vždy viděla po svém boku a která se stala mým vzorem. Mého dědečka. Na ulici si jej těžko povšimnete, vlastně ho neodlišíte od ostatních starších lidí. Kdybyste jej však přece jenom pozorovali, po chvíli byste usoudili, že se jedná o nějakého šíleného vědátora, nejlépe Franksteina v doprovodu pěti mourovatých kocourů. Jeho šedivé vlasy sedí neuspořádaně na hlavě, oříškové oči vždy hledají něco nového, o čem by mohly vyprávět.

Ze začátku mnohým nemusí být ani příjemným, ani se o to příliš nesnaží. Je to totiž velice upřímná osoba, jež Vám skutečně poví, co si myslí. Možná proto se i těm mladším zdá až směšná. I přes tohle se Vám však vryje do srdce nesmazatelným písmem. Kurzívou k tomu. Možná je to jeho znalostí Ostravy, o které zvládne básnit celé hodiny. Třeba o jediném stromě! Nikdy jej ale nenapadlo dát se na dráhu spisovatele, snad je to i škoda. České země se takhle připravily o dalšího nadějného autora. Já sama bych jeho knihy asi nečetla, protože by byly nejspíše tvrdého historického rázu, ale někomu jinému by se jeho styl líbit mohl. Pro mého dědečka by to však bylo asi málo akční, protože sám několik let proháněl ocelové stroje po obloze. Až do jedné nehody, letadlo bohužel nekormidloval a zřítilo se. Při této havárii zemřela jeho dlouholetá kamarádka, on sám byl velmi vážně zraněn. Na hranici mezi životem a smrtí. Nemohl za to, udělal vše, co mohl.

Dnes už o ní s oblibou říká, že to bylo jeho druhé narození. Já mu však tak úplně nevěřím, přes tohle se jen tak určitě nepřenesl. Mezi jeho zaměstnání však patřilo mnohem více věcí. Fyzik, lektor na vysoké škole, elektrikář a mnoho dalšího se mu připsalo na účet. O jeho oborech by se dalo mluvit velmi dlouhou dobu, ale časem by to začalo být velmi nezáživné. Chtěla jsem tímto však poukázat na jeho přirozenou inteligenci – moudrost, možná. Někdy je to sice k nevydržení … Jeho monotónní tón hlasu člověka příjemně uspává, i když mluví i o zajímavých věcech. No skutečně, kdo věděl, že na místě, kde není žádný pomník je hrob tisíce lidí? Že tam, kde nyní stojí sídliště bylo před pár lety pouze pole? No dobře, pár lidí to asi vědělo.

Snad je to i tím, že s oblibou tráví odpoledne nad různými knihami. Kdyby je někdy chtěl prodat – což určitě nechtěl – určitě by zkušený knihkupec objevil hned několik vzácných kusů. Když byl můj děd mladší podle všeho uměl mnoho jazyků, protože je však nepoužíval, tak je jednoduše zapomněl.

Oldřich Mayer by nemohl být k cizím lidem přátelštější, protože to vážně asi nejde. Ačkoliv některé starší dámy přirovnává k slepicím, opicím a ostatním zvířátkům, rozhodně to nikdy nemyslí zle. Spíše je to jeho jedinečný humor. Tohle je i nejspíše důvod, proč některým nepadne do oka. Je otevřený, přímý a upovídaný. Abych mluvila pravdu, tak v mých pěti – šesti letech, jsem jej přímo nenáviděla. Nejspíše to však bylo oboustranné. Já neměla ráda ty nudné hodiny vyprávění o ničem, on na druhou stranu zase neměl rád to, že jej někdo neposlouchal a raději se věnoval kočkám. Vždyť to jeho vyprávění bylo tak zajímavé! Nikdy si neuměl přiznat chybu, nebo snad omyl. Ale co na tom? Spousta lidí je paličatých, u něj to vynahrazuje jeho vstřícnost, pracovitost, svéráznost, originalita, přátelskost a mnoho dalších úžasných vlastností.

Nikdo přece nemůže říci, jak s rodinou vychází. Jak se nikdy nehádají, ne? Protože pouto příbuzenství je právě o tom, že jsme si je nevybrali. Nějaká vyšší moc, náhoda, či osud, nám je přidělil a řekl: „Vy jste příbuzní, dělejte si s tím co chcete.“. Tady se ovšem přestřelil, pokud čekal nějaké velké hádky. U nás to totiž funguje jinak, nesouhlas raději v případě dědečka umlčíme a tiše přikyvujeme.

Vždy, když jsem někdy chyběla ve škole, byl to právě můj dědeček, kdo se mnou doháněl učivo, a tak je tomu vlastně i dodnes. Snad jsme si vytvořili za ta léta krásné pouto mezi prarodičem a vnoučetem.

I když se někdy neshodneme, pohádáme, či rozejdeme ve zlém. Nakonec vždycky víme, že ve skrytu naší duše je to jenom přechodné období.