Ať už jste administrátor školního webu, nebo jen čtenář zdejších článků, jistě vám neunikly četné zprávy o dějepisných olympiádách. V nich dominovalo mé jméno, které bylo hojně opěvováno. (To jméno zní Michal Dušenka – dobře si ho zapamatujte, možná o něm ještě v budoucnu uslyšíte.) Se závěrem středoškolského studia přichází i konec účastí v dějepisných soutěžích, a tak mi dovolte se tímto článkem rozloučit se svým „dějepisněolympiádním“ angažmá.
Ačkoliv jsem pětinásobným vítězem školních kol dějepisných soutěží, až letos se mi poprvé, a bohužel naposled, podařilo probojovat do celostátního finále dějepisné olympiády. Na rozdíl od loňského ústředního kola středoškolské odborné činnosti, jehož jsem se zúčastnil on-line formou, probíhala letošní dějepisná olympiáda prezenčně. Díky tomu jsem mohl prožít čtyři dny v takzvaném „Salonu republiky“, Hradci Králové. Zde jsem měl za úkol vyplnit soutěžní test a obhájit svou písemnou práci. Poznal jsem ale také krásy tohoto královského věnného města, seznámil se s několika stejně zapálenými blázny a zjistil, že existují ještě větší šílenci než já. Při účasti několika desítek nejlepších soutěžících z celé republiky jsem se sice neumístil mezi prvními desíti, nicméně i přes to považuji svůj výkon za úspěch.
Předávám dál pomyslný štafetový kolík a věřím, že ten, kdo jej převezme, nejen naváže na mé úspěchy, ale ještě je předčí. Aby se tak stalo, rád bych vám dal pár rad. Ta první se netýká jen dějepisných olympiád. Základním předpokladem úspěchu každé akce je nebát se jít do toho. A to opakuji, nebát se jít do toho, to je zaručené, to je prověřené, to je vyzkoušené. Do první dějepisné olympiády jsem se v tercii přihlásil bez jakýchkoliv ambic. Pořádně jsem netušil, co mě baví, a proto jsem se rozhodl vyzkoušet co nejvíce olympiád a soutěží, co škola zrovna nabízela. Až po výhře ve školním kole a následném úspěchu v okresním kole dějepisné olympiády jsem si začal uvědomovat, že mě to baví. Že mě naplňuje pátrání v historii, která není jen snůškou nezapamatovatelných dat, ale především studnicí životních příběhů s nedozírným vlivem na dnešní svět. Takže se zbytečně neobalujte apatií vůči dějinám a zkuste se jim mrknout na zoubek, možná vás mile překvapí! Co do řešení dějepisné olympiády, tak tady bych se držel rad jako při vyplňování jakýchkoliv jiných soutěží, přijímaček, didakťáků... Jen bych si zapamatoval, že doporučená literatura není jen doporučená, nýbrž hraje klíčovou roli, pokud chcete dosáhnout úspěchu.
Jak říkal Jára Cimrman: „Každé zbytečné slovo je zbytečné.“ A protože já už tu tlachám dost dlouho, je pomalu načase tento můj monolog ukončit. Závěrem bych ještě chtěl poděkovat svým vyučujícím dějepisu, kteří mě na olympiády připravovali, měli se mnou trpělivost a díky nimž jsem došel tak daleko. Jmenovitě můj dík patří paní profesorce Štensové, a především panu profesoru Brychtovi.
