ghrabuvka.cz
Articles in English Deutsche Artikel Artículos en español Articles en français Статьи по-русски Trang tiếng Việt

Měření v terénu I.

12. - 14. 10. 2012
 Michal Matuška,
21. 10. 2012

logolink

První akcí pro studenty naší školy v rámci projektu Dvakrát měř a jednou řeš je Měření v terénu I., které se uskutečnilo o víkendu 12.-14. 10. 2012 na Morávce.

V průběhu tří dnů se všichni účastníci seznámili s novými dataloggery a senzory. Naučili se prostřednictvím zajímavých úloh měřit nejrůznější biologické, fyzikální, chemické vlastnosti a jevy.



V rámci projektu Dvakrát měř a jednou řeš bylo nám, studentům, nabídnuto víkendové měření se supermoderními přístroji na Morávce. Celý pobyt nám dotovala Evropská unie, která také poskytla finance na nákup nejrůznějších čidel, se kterými jsme se měli na Měření v terénu I. seznámit. Ihned po příjezd do hotelu Autoklub v obci Morávka jsme byli obeznámeni s klíčovým přístrojem - dataloggerem, širokou škálou čidel, naučili jsme se importovat naměřená data do počítače a sestavovat příslušné grafy. Dobrovolníci dokonce měřili hodnoty světla, hluku a teploty přes noc.

V sobotu dopoledne jsme přístroje konečně vyzkoušeli v plném nasazení. Vybraným studentům byla přidělena čidla, která měla snímat např. tepovou frekvenci, koncentraci kyslíku a oxidu uhličitého při výstupu na nedalekou horu Travný. Kopec se nesetkal s přílišným nadšením, ale všichni jsme ho zdárně zdolali. Při návratu do hotelu jsme naměřená data pečlivě uložili a po vydatném obědě pro nás tým profesorů přichystal bojovou hru. Byly nám zadány GPS souřadnice, podle kterých jsme měli najít stanoviště, kde se plnily nejrůznější měřící úkoly. Náš udatný tým se zpočátku vydal špatným směrem, ale když jsme zjistili, jak přesně GPS v dataloggeru funguje, už jsme našli první stanoviště, nadšeně zkoušeli odhadovat teplotu různých částí těla a pak je pomocí přístroje změřit. Po splnění nám byly dány souřadnice dalšího stanoviště, tentokrát u řeky, kde nás s úsměvem přivítala prof. Zahutová, hned nám dala do rukou čidla na měření pH a zakalenosti vody, takže jsme odebrali vzorky vody v řece a zkoumali data. Protože se rychle stmívalo, naším posledním úkolem bylo naměření teploty plamene plynového hořáku a svíčky. Promrzlí a hladoví jsme za tmy dorazili zpátky do hotelu a využili služeb místního krytého bazénu.

Poslední den dopoledne jsme zpracovali naměřená data z výletu na Travný a odpoledne jsme ho prezentovali a shrnuli. Až se zase bude konat měřící víkend, určitě pojeďte s námi, protože se naučíte spoustu nových věcí a potkáte spoustu nových lidí!

Megi Chlebounová, 7B8


„To vynechalo!“

V brzké páteční odpoledne se vydávám na místo, kterému se říká parkoviště Josefa Kotase. S sebou mám nutné věci, tři trička, oteplené kalhoty, hygienu, léky, vše sbalené v nepoměrně velké tašce. Autobus působí jako velká loď, ale není tomu tak, při nastupování se totiž praštím čelem o futra. Recepce Autoclub hotelu už slyší brzdy korábu silnice a rozdává klíče pokojů. Sdílím dvoupokojový (sic) pokoj i s dostatkem úložného prostoru s přáteli. Houf nadšenců uhání k nedaleké přehradě, velká hvězda na nebi, Slunce zvaná, svítí, ale nehřeje. Přehrada je hlídaná snad jako věznice, snad aby do ní nikdo nevylil láhev metanolu. Vtipkuju, dokud nevidím, jak kolegovi do vody málem spadne jistě drahá zrcadlovka. Následuje focení, cesta zpět a večeře.

Po večeři následuje tolik očekávané seznámení s krabičkou zvanou datalogger, který nám je dán do ruky panem Kolašínem usmívajícím se od ucha k uchu. Po zapnutí si připadám zpočátku jak ve španělské vesnici, jelikož patřím mezi lidi, co jsou rádi, že zapnou počítač (teď samozřejmě přeháním, ale dobře to zní). Bolí mě za krkem, jak se mi nedaří vytáčet na stěnu, na níž jsou projektovány instrukce, to už je mi ale na paži omotáván popruh, který je nafukován, aby změřil tlak. Netuším, že zítra se s podobnou věcí setkám po delší čas.

Další den po snídani roztržitě rychle vejde na náš pokoj kvapně mluvící pan profesor Matuška, který mě dostal svou domněnkou, že snad nechodím na naši školu, protože mě vidí poprvé, i když jsem za ním několikrát byl, když jsem měl problémy s wifi na telefonu. „Ten má v sobě snad duracellky!“ pomyslím si, když na mě mluví a on spustí: „Kdo chce na výšlap měřič tepové frekvence?“ Nabídnu se, tak mi je popruh omotán kolem hrudi a datalogger schovaný do batohu, který si kvůli drátu nemám sundat. Pak ovšem paní profesorka Mecová řekne: „Toto je klíště, kdo ho bude mít poslední, prohrál!“ Připadám si nyní jako člověk téměř nehybný, tudíž neschopný krýt si záda, trochu znevýhodněn. Výšlap na Travný je dlouhý a s každým krokem narůstá ten pocit tlaku pásu na hrudník, ale i kdyby v něm byly připínáčky, nepolevím. Pan Matuška kontroluje stav dataloggeru několikrát, ale nevím, co si o jeho výrazu v tváři myslet, třeba že mi snad netluče srdce a já jsem citově chladným. Mezníky oznamuji na mobil: „Jdu do prudkého kopce, jdu do prudšího kopce, teď jím, piju, teď se zlobím, že nemám pomádu na rty... Nahoře mě opět udivuje vynalézavost středoškolských profesorů. Uvaří nám čaj a polévku s nudlemi, které nemáme čím vyjíst, tak pan Matuška přijde s řešením: „Chceš lžičku?“ a podá mi kus dřeva z rozsypaného objektu, který kdysi býval kmenem, který by dal jistě zabrat dřevorubcům. S klesáním nohy bolí a chodidla v botách vlhnou. Na pás na hrudníku mám vztek.

V hotelu zpracuju, s mým velkým podivením, data bez problému v počítači. Rafinovaná hra s GPS v dataloggerech začíná, už při startu však zjišťujeme, že naší skupince nefunguje. Seženeme si jiný, který nás navede až nahoru na sjezdovku, pak jinam, z čehož více temperamentním členům týmu pění krev a pak se vlivem zimy vypne. No, hra nám moc nevyšla, no. Po večeři následuje oddychový program. Do velice ojedinělého bazénu, jehož hladina je téměř v úrovni očí a ne nohou, všichni rádi vlezou. Den tak končí.

U snídaně v neděli opět slyším dobrou náladu profesorů sedících za mnou. Pokaždé, když některý z nich zvolá: „Luky!“ zbystřím, že snad chtějí něco po mně, ale to je voláno na pana Slouku. Takhle se mi to stalo během víkendu několikrát a kdo stál vedle mě a neznal mé jméno, musel mě mít za blázna pro moje bezdůvodné: „Prosím?“ Snídaně, to byla vynikající variace jídel. Pan Kolašín vstává ze svého místa, aby něco oznámil pomaleji než včera. Asi si taky nese následky včerejšího výšlapu. Oznamuje, že je dopoledne možný bazén, využíváme možnosti do oběda. Odpoledne se díváme na grafy generované dataloggery. V tvářích pánů Kolašína i Matušky je nadšení i nejistota nad někdy divnými výsledky na místě. Pak nastává chvíle má, na stěně je graf mého pulsu se zvláštními mezerami. „To vynechalo.“ zklamání čiší z pana Matušky. No nevadí no, když mám stále pocit, jako bych měl ten popruh stále na sobě, přestože tam není už skoro 24 hodin. Jiné grafy vyjdou ovšem ukázkově. Přijde nástup k autobusu a odjezd do Ostravy (tentokrát naštěstí po dálnici) a rozejdeme se do ulic krajského města.

Lukáš Hliva, 3A4



foto: Šimon Šonovský a Kamila Mecová - na facebooku