I když v Ostravě už jaro klepe na dveře, ve Velkých Karlovicích je zima stále v plné síle. Proto jsme my, kvinty osmiletého a první ročník čtyřletého gymnázia, jeli na lyžařský kurs právě na toto kouzelné místo.
Sjezdovka první den byla mírná a shovívavá k našim obavám z pádů. Další dny jsme ji však vyměnili za přísnější, což se projevilo už v úterý při opravdu bolestivých pádech několika z nás. Kromě lyží jsme měli tu čest zatěžovat naše nohy i běžkami, které sklidily spíš nespokojenost než úspěch. Jedním z důvodů byl nejspíš klistr, který způsoboval sněhové nánosy obrovských rozměrů na skluznicích. Povinný půlden volna jsme strávili hraním bowlingu a příjemnou procházkou.
Nejnáročnějším dnem byl bezkonkurenčně čtvrtek. Byl to jediný den, který jsme celý strávili na svahu, kromě snowbordistů, kteří byli ušetřeni běžek. V pátek dopoledne pak lyžovali pouze opravdoví nadšenci, nebo spíš blázni, kteří za celý týden ještě neměli dost. Odpoledne jsme již všichni seděli v autobuse naprosto znavení a natěšení na své vyhřáté domovy.
I přes všechny ty pády a nepovedené obloučky jsem ráda, že jsem mohla jet a všem budoucím kvintám přeji, aby si své lyžařské kursy užili tak, jako jsme si je užili my.
Hana Dráždilová, 5B8
11.-15. 3. proběhl lyžařský výcvik ve Velkých Karlovicích. Cestou do Beskyd jsme marně vymýšleli způsoby lyžování na bahně. Ostatně, kdo by čekal sníh v polovině března? Ještě v autobuse jsme byli seznámeni s tím, že vedoucím kurzu nebude Mgr. Skála, jenž těsně před lyžákem záhadně onemocněl (ani se mu nedivím, také bych se nechtěl starat o takovou bandu opičáků), ale Mgr. Kuldan. Chudák.
Dále to šlo rychle. Příjezd, vybalení a ubytování se v pokojích. Jako největší překážka se ukázalo rozdělení sprch pro jednotlivé pokoje. Majitelé pensionu nejspíš pochází z jiné planety, jelikož číslo sedm na dveřích sprchy neznamenalo, že ona sprcha patří pokoji číslo sedm. Celé rozdělení se provádělo pomocí natolik složitého vzorce, že i přítomní matikáři vzdali snahu o jeho pochopení a rozdělování probíhalo stylem „Kdo dřív přijde…“ Když se před nás dostalo naše první jídlo na kurzu, rázem byla naše nálada lepší. Po jídle ze školní jídelny se nám rozhodně nemuselo stýskat, jelikož tady jsme měli spolehlivou náhradu, ne-li ještě lepší.
Kurz probíhal na výbornou, až na jedno krátké období, kdy se přítomné slečny začaly bouchat do hlavy, aby pro ně přijeli pohlední mladíci z horské služby. Po zjištění, že místo pohledných mladíků pro vás přijede důchodce s hromadou historek, veškeré pokusy ustaly.
Štěstí stálo při nás a na sjezdovce se nikdo nezabil, tím pádem jsme se všichni mohli šťastně vrátit domů.
