Parkoviště u rondlu bylo v pondělí ráno centrem dění. Jako magnet přitahovalo pohledy všech kolemjdoucích. Však kdo by se neotočil za skupinou povykujících, zavazadly obklopených studentů, čekajících na příjezd autobusu. Plní očekávání jsme si sdělovali seznam věcí, obsažených v našich kufrech a na poslední chvíli jsme vzpomínali, co jsme kde zapomněli. Přijíždějící autobus byl ihned zaplněný. Po dvou hodinách jízdy jsme konečně stáli před naší náhradní školou a dočasným domovem v hotelu Hubert v Karlovicích. Pokoje byly útulné, interiér hotelu příjemný. Po menším odpočinku jsme se díky krásnému, i když chladnému počasí vydali na nedaleké hřiště, kde jsme byli rozděleni do tří družstev, ve kterých jsme měli po celý týden soutěžit. První sportovní snahy našeho týmu, tedy „Béčka“, dopadly katastrofálně, čímž naše sebevědomí rázně kleslo. Fotbal, házená, softball a podobné hry prostě nebyly naší parketou. Naopak jsme vynikali v logických úkolech, kterých bylo po celý týden připraveno také dost.

Dojmy z prvního dne byly perfektní. Žádná slibovaná škola, plno volného času, spousta soutěží. Možná jsme si to užívali až moc. Druhý den nám tedy jak se říká „sklaplo“. Vstávat v sedm hodin? Pro někoho zcela nemožné. Učit se celé čtyři hodiny? Kdyby alespoň bez písemek... A potom další sportovní aktivity? Uf… Pro většinu z nás to bylo dost únavné, a proto jsme nakonec vděčně padli do čistých peřin.

Následující dny probíhaly podobně. Brzký budíček, škola a většinou sportovní program. Například jsme si vyzkoušeli orientační běh skrz karlovické lesy, pouze pomocí buzoly, mapy a barevně označených stanovišť, také jsme si vyšli na krásnou vycházku do nedalekého Vrbna pod Pradědem, přesněji na vyhlídku s výhledem na nejvyšší horu Jeseníků. Výstup na ni jsme si zpříjemnili hrou piškvorek, která se, jako téměř vše, započítávala do celkového hodnocení našich družstev.

I přes poměrně mnoho úrazů a nemocí jsme pobyt přestáli. Nastal závěrečný den, tedy vyhodnocení, shrnutí celého našeho týdenního snažení a rozloučení se s místem našeho pobytu. Určitě bychom v Karlovicích ještě pár dnů zůstali, každý se však více či méně těšil domů.

Po příjezdu do Ostravy jsme se rozloučili se svými spolužáky a každý svou cestou jsme se vraceli domů. Usínali jsme s úsměvem na rtech při vzpomínce na krásnou a vydařenou školu v přírodě.