Část lidí si ve čtvrtek užívala volno, část lidí se drtila u přijímaček, a pak jsme tady my. My, kteří jsme dobrovolně nedobrovolně nazuli tenisky, řekli si, že 4,2 km není zase tak hodně a že volno s radostí proběháme.

Maraton se konal na Masarykově náměstí. První běžci odstartovali ve dvanáct hodin, ale už před polednem se na náměstí začali shlukovat studenti oblečení do sportovního a občas z pohledu nezasvěcených podivně poskakující lidé. Obě naše desetičlenná družstva, A i B, vyfasovala pití, trička a startovní čísla. Počasí nám přálo, o sluneční paprsky nebyla nouze, teploměr ukazoval téměř 22 stupňů.

V poledne odstartovali běžci prvního úseku a vrhli se na trať, kterou museli oběhnout šestkrát, aby splnili jednu desetinu opravdového maratonu. Po cca 15 minutách už vybíhal běžec druhého úseku, pak třetího, čtvrtého a tak dále. Vždy třetí, pátý a sedmý úsek musela běžet dívka.

Nervozita na některých byla znát, myšlenka neuběhnutí se některým pomalu vkrádala do hlavy, ale všichni nakonec svých šest koleček uběhli. I když se po předávce dalšímu běžci občas skáceli na zem jako spadlé švestky a lapali po dechu, dobrý pocit ze sportovního výkonu nic nepřevýšilo a většina byla spokojená.

Atmosféra byla sportovní, nesportovní chování se ani neodvážilo ukázat, všichni se hlasitě a poctivě podporovali, úsměvy na rtech nám samozřejmě nechyběly. Doufám, že se příští rok sejdeme znova, ještě ve větším počtu, a společně si to užijeme. A co vy, nechtěli byste se překonat, nazout tenisky a prostě jen vyběhnout?