Plni očekávání a částečně i strachu z nevědomosti, co od místa očekávat, jsme se dne 21. dubna 2016 v plném počtu naskládali do autobusu a odjeli do polské Osvětimi. Po vstupní prohlídce nám byla přidělena sympatická průvodkyně a pan profesor Vlček nám do sluchátek překládal její výklad. Celá prohlídka trvala asi čtyři hodiny. Mě osobně exkurze velmi zasáhla a byla jsem nemile překvapena, jak hrozný je to pocit, opravdu stát na místě, které jsem doteď znala pouze ze školy a z dokumentů. Přestože je to velmi depresivní místo, myslím si, že by ho měl navštívit každý, aby si uvědomil hodnotu života.
Ivona Novobilská, 4B8
Prošli jsme pod slavnou bránou s nápisem Arbeit macht frei a následně jsme navštívili jednotlivé bloky a budovy. Velmi emotivní dojem ve mně zanechaly zbytky vystavených osobních věcí vězňů, hromady bot či návštěva plynové komory a spalovny. Díky této exkurzi si dnes dokážu živěji představit, jaké utrpení zažívali obyčejní lidé během 2. světové války.
Veronika Janáčková, 4B8
Z naší školní exkurze jsem měla dost obavy. Když jsme tam dorazili, krásně svítilo sluníčko představující pro mě naději, že možná sluneční svit aspoň trochu ubere vážnosti místní atmosféry. To jsem se však zmýlila. Některá místa mi vháněla slzy do očí a mrazivý pocit neustával ani v autobuse při zpáteční cestě.
Kateřina Slaběňáková, 4B8
Myslím si, že exkurze do Osvětimi pro nás nebyla opravdu jen výletem. Procházet tuto továrnu na smrt a na vlastní oči vidět podmínky, kterým byly vystaveny statisíce lidí, bylo mnohem emotivnější a působivější, než jen poslouchat strohá fakta v hodině dějepisu. Jsem za tuto zkušenost vděčná.
Lucie Ritzingerová, 4B8
První věc, která vás na koncentračním táboře Osvětim zarazí, je množství turistů a jejich národností. Člověk se ani nemůže zamyslet, kdo tu všechno je, když všichni mluví a pletou se sobě vzájemně do cesty. Další zarážející věcí je, kolik věcí se dochovalo a kolik důkazů těch hrůz přežilo. Když si uvědomíme, že nacisté se ke konci války všechny stopy snažili zničit, dojde nám, kolik toho zůstalo skryto. To množství lidí, jejich osudů a odkazů či vzpomínek na ně, jaké bylo nenávratně ztraceno. Dalším šíleným kontrastem bylo počasí naší exkurze. Byl příjemný slunečný den a květiny kvetly. Člověka zamrazí, že i v tak krásných chvílích lidé byli popravováni, mučeni či ponecháni trpět. Muselo být nesnesitelné žít za plotem, když vše okolo kvetlo. Samozřejmě prožívali zde i zimy a deště, ale to patří k typické představě o koncentračním táboře. Lidé však trpěli neustále, nejen v určitý měsíc. Vzácně se snad i radovali. Musím přiznat, že já bych určitě nepřežil, znám se natolik dobře, že vím, jakým způsobem bych asi zemřel.
Nakonec mě ohromilo hrdinství „likvidační čety“, která věděla, že zemře, ale místo toho, aby se vzdala nebo se jen nesmyslně bránila, rozhodla se toho využít a dát ostatním šanci na přežití a záchranu. Příslušníci sonderkommanda tehdy vyhodili do povětří jednu plynovou komoru a poškodili krematorium. Jedna věc je vyběhnout proti kulometům se stovkami dalších a doufat, že trefí toho vedle tebe, a druhá mít nad hlavou rozsudek smrti, a přesto něco udělat pro blaho ostatních. Nevím, co z toho si zaslouží větší úctu, ale vím, že si ji zaslouží.
