O tom, zda Slezské písně jsou dílem jednoho autora, a to Petra Bezruče (či chcete-li Vladimíra Vaška), se vedou spory již dlouho. Na scéně je totiž ještě Bezručův předčasně zesnulý kamarád Ondřej Boleslav Petr, nadaný básník a hudebník. A protože Bezruč začal „své“ texty zasílat do Herbenova časopisu Čas anonymně, prostor pro spekulace je na světě. Básně prokazují jakoby dvojí rukopis. Na jedné straně básně vysoce rytmické, s velmi promyšlenou slovní zásobou a odkazující k okolí bydliště O. B. Petra, na druhé straně básně hrubšího rázu, méně melodické, ukazující na slovník a životní reálie Petra Bezruče. My je však známe a vydávány jsou jen pod jedním autorským jménem, a to pod pseudonymem Petr Bezruč, za nímž se skrývá už zmiňovaný Vladimír Vašek.
A právě možnosti dvojího autorství Slezských písní zasvětil své bádání i Jarek Nohavica. Pojal tuto problematiku, jak sám uvedl, „za svého koníčka“ a šel na to skutečně od lesa (a taky přes pole, louky, kopce či topolové aleje). Ve středu 19. 3. pak studenti literárních seminářů, ale i další zájemci o danou problematiku, měli možnost nahlédnout do výsledků Nohavicova bádání. Opravdu jen nahlédnout, materiálů už má totiž Jarek Nohavica nastřádaných spoustu, čas však nedovolil pouštět se do hlubších debat a důkazů. Zevrubně jsme však prozkoumali báseň Hrabyň, která možná právě dle závěrů Nohavici byla původně Frýdkem O. B. Petra a po menších úpravách ji za Hrabyň začal vydávat P. Bezruč (reálie v básni, průzkum terénu, změny rýmů a farářů, důležitost hrabyňského a frýdeckého kostela v poutích dané doby... tomu všemu nasvědčovaly).
Podobně jsme nahlédli také na Maryčku Magdonovu, která dle Nohavici je taktéž výtvorem O. B. Petra. Zde jsme vycházeli z nejednotného uvedení tvaru příjmení této tragické hrdinky. Na víc už nám čas bohužel nevyšel, jistě by bylo zajímavé ponořit se s Jarkem Nohavicou do jeho hypotéz hlouběji. Zajímavé dotazy padly také v diskuzi, ne na všechny se však stihlo odpovědět. Snad příště.
A jak hodnotí besedu sami její účastníci, tedy seminaristé?
Slezské písně Petra Bezruče zná většina z nás, ale na středeční besedě s Jarkem Nohavicou si musela většina z nás připadat, jako by v životě nedržela onu knížku v ruce. Snažil se nás přesvědčit o pravém autorovi Slezských písní a alespoň já jsem místy nevěřila vlastním očím.
Už jen přednes básně Hrabyň zněl v jeho podání úplně jinak a myslím, že nám pomohl do Slezských písní nahlédnout trochu hlouběji. Pan Nohavica se zamýšlel nad detaily, které jsem třeba já v básních vůbec nepostřehla, a pátral po jejich pravdivém základu. Bylo vidět, že pátrání po pravém autorovi věnoval spoustu času a energie, a i kdyby jeho domněnky nebyly pravdivé, je třeba před ním smeknout.
Lucie Uhrová
Jarda odvedl dobrou a velmi zajímavou práci. Projevil opravdu velkou vášeň a zaujetí problematikou tématu „autor Slezských písní", kdy vysvětlil svou teorii, že pod pseudonymem „Petr Bezruč" se skrývají dva lidé, přesvědčil nás, že báseň „Hrabyň" byla ve skutečnosti „Frýdek" a svou snaživostí vykouzlil úsměv na všech tvářích. Jeho dokonalé pomůcky jako mapy s vlastními poznámkami, příběhy o vlastních putováních pro ověření správnosti svého tvrzení a jeho výraz v očích, když přednášel, byly prostě k nezaplacení. Výklad opravdu zaujal a donutil k zamyšlení. Nehledě na to, že setkání s ním mě i velice potěšilo, protože již dávno obdivuji jeho tvorbu, která nikdy nezklame, když potřebuji spravit náladu. Besedu bych zhodnotila jedině kladně.
Michaela Neničková
Beseda s p. Nohavicou byla opravdu zajímavým zpestřením dne. Nejenže jsme se dozvěděli něco nového, ale podobně energický přednes názorů jsem dlouho neviděla. Pravděpodobně nezačnu pátrat, zda Vladimír Vašek napsal či nenapsal opravdu všechny Slezské písně, ovšem nepřímé důkazy p. Nohavici byly hodně přesvědčivé, abych mohla věřit, že některé básně nestvořil Vladimír Vašek. Jsem zvědavá, jestli se p. Nohavicovi podaří prokázat svou hypotézu.
Aneta Břusková
Beseda s panem Nohavicou mě velice příjemně překvapila. Jelikož jsem Slezské písně zavřela hned někde ze začátku, nevěděla jsem, o čem jsou. A tak jsem čekala, že to nebude beseda pro mě. Taky kdo by se těšil na dvouhodinovku nudy? Ale v podání všemi oblíbeného písničkáře mě rozbor obou básní, které jsme stihli projít a prodiskutovat, nadchl! Bylo až neuvěřitelné slyšet, co všechno podstoupil kvůli svému hobby. Ale od toho koníčky přece jsou... A na panu Nohavicovi šlo vidět, že jej vyvracení všeobecně brané informace, že Petr Bezruč je autorem Slezských písní, baví.
Přiznám se, že Slezské písně se mi nečetly dobře. I když jsem z nich přečetla jen nepatrný zlomek, nedokázaly ve mně básně vyvolat jakýkoliv pocit a nijak zvlášť mě nezaujaly. Proto jsem se přednášky, jejímž hlavním tématem bylo toto dílo, trochu obávala a v duchu jsem se modlila, abych se příliš nenudila. Naštěstí pro nudu nebylo během přednášky místo. Zapálení Jaromíra Nohavici pro Slezské písně by se dalo charakterizovat jedním slovem: pozoruhodné. Umím si v mysli představit, jak během doby, kdy skládá písničky, sedí za stolem, na něm rozsvěcená lampička, která osvětluje stránky Slezských písní, a známý folklórový písničkář analyzuje jednu báseň za druhou, prohrabuje se dobovými dokumenty a různými fotografiemi (které leží na stole kousek vedle) a přichází s novými teoriemi a hypotézami.
A pak přijde do naší školy a své názory prezentuje. Jeho projev je svižný, živý a celkově vás vtáhne. Obdivuji, jakou práci si dal v rámci básně Hrabyň, kdy nám vysvětlil jeho hypotézu, že se vlastně nejedná o Hrabyň, nýbrž o Frýdek-Místek. To pak dokazoval dokonce i pomocí mapových vrstevnic, výpočty, svou znalostí autora (či autorů?) ohledně jeho pěveckých dovedností nebo, jak již bylo zmíněno, fotografiemi. Nebudu lhát, doslova jsem zírala a nemohla uvěřit, že mě vlastně přednáška o mnou neoblíbených Slezských písní zaujala a pohltila. Těšila jsem se, s čím pan Nohavica přijde pak. Bohužel nás tlačil čas a Maryčku Magdonovou neprobíral v takových detailech jako Hrabyň. Nicméně i to stálo za to, protože své tvrzení teď stavěl hlavně na novinových článcích, které vyšly v té době. Shrnuto a podtrženo, s přednáškou jsem byla nadmíru spokojená. A kdo ví, možná, že si jednou Slezské písně přečtu.
Pavla Molnárová
Do přednášky s Jaromírem Nohavicou jsem měla jenom matnou představu o tom, kdo to byl Petr Bezruč. V hodinách češtiny zkrátka nepatřil k mým nejoblíbenějším autorům, ale myšlenka, že se pod tímto pseudonymem mohou skrývat jména dvou lidí, mě nadchla. Důkazy, které Jaromír Nohavica na přednášce předložil, se mi zdály mírně přitažené za vlasy, ale ne úplně nemožné. Potom se má představivost rozjela na plné obrátky a už se asi nikdy nezbavím myšlenky, že autorem Slezských písní byl pouze jeden člověk.