Jak už vyplývá z verše, který uvádí náš článek, čas je relativní. Každopádně ale rok se s rokem sešel a 15. 11. se naše škola opět rozezvučela písněmi, recitací, divadlem. Den poezie je pro nás totiž už tradicí, jíž si pravidelně zpestřujeme dlouhé listopadové večery. A jinak tomu nebylo ani letos. Jan Skácel nám sice svým veršem Je včera, bude dnes a byla zítra pěkně zamotal hlavu, ale nebyli by to naši studenti, aby si se zapeklitým zadáním neporadili.

Časem se to v našich vystoupeních jen hemžilo. A protože víme, že čas nejsou jenom peníze, a že když dočkáš času jako husa klasu, vzejde z našich pokusů, nácviků, přebreptů a zkomolenin opět skvělé představení, bylo na co koukat. Sál byl naplněný diváky do posledního místečka. O jejich komfortní pocit se skvěle postarala studentská firma, která ví, že kultura se nejlépe vychutnává s kávou či čajem a dobrým zákuskem. Vše měli skvěle připraveno.

A co se dělo na jevišti? Tam to prostě žilo. Celým pořadem nás bravurně a nápaditě provedla Alexandra Traplová. Diváci si mohli poslechnout řadu písní Vlkem a beránkem počínaje přes Pískajícího cikána, píseň Klidná jako voda až po závěrečné Poděkování za jablko. A mezi tyhle písně byla vložena divadla O Komenského zděšení z pohledu na proměny školství v průběhu času v provedení dramatického kroužku či o Epochálním výletu 7B8, tentokráte za účelem zrušení fyziky. Chudák pan profesor Kotek!

Recitovalo se ve velkém stylu – klasika, moderna, vlastní studentská tvorba, slam poetry, chybět nemohly samozřejmě verše Jana Skácela, dokonce i s hudebním doprovodem. A k tomu flétna.

Diváci se dojímali, smáli, pískali a tleskali do rytmu, žasli, co vše naši studenti dovedou. Prostě Den poezie opravdu s velkým D. A za to patří dík asi stovce našich studentů, která na Dni poezie vystoupila, našim každoročním skvělým zvukařům Jakubovi Veličkovi a Matějovi Martiníkovi, studentské firmě a mým kolegům, kteří jednotlivá vystoupení připravovali. Laťka je stále velmi vysoko a já věřím, že ani příští rok ji nebudeme podlézat.