V sobotu 25. 5. 2013 se naše škola podílela již na druhém Běhu pro Afriku. Myšlenka akce zůstala stejná – zaběhat si, sehnat si na svůj běh sponzory, kteří se upíší libovolnou částkou za každé uběhnuté kolečko, obléknout tepláky a pak už jen běžet a běžet a běžet, aby počet koleček, a tím i částka věnovaná na převoz kol dětem do Gambie byly co nejvyšší.
Oproti říjnovému kolu nastalo několik výrazných změn. Tou první bylo, že se proti nám spiklo počasí, a ač jsme běhali pro Afriku, počasí tento kontinent vůbec nepřipomínalo. Běhat pro Sibiř či deštné pralesy by v tento den bylo příhodnější. Chvilkami totiž lilo jako z konve, takže ještě hodinu před akcí, když jsme s představiteli Kol pro Afriku řešili poslední detaily, jsem žila v přesvědčení, že v Bělském lese ten den poběžím sama. Vždyť do takového počasí by ani psa nevyhnal, natož aby někdo vyrazil dobrovolně běhat! O to příjemnější pak bylo ale překvapení, když se před druhou hodinou startovní pole začalo plnit odhodlanými běžci, které od dobrého úmyslu déšť neodradil. A na startovním poli nastala druhá slavná změna proti podzimu. Mé vyzývavé volání bylo vyslyšeno a silnou skupinu našich studentů doplnili tentokrát konečně i kantoři, někdo více, jiný méně v plné běžecké polní. A tak kromě studentů od prim po oktávy (ano, skutečně i naši čerství maturanti sotva odložili slavnostní oblek po perném maturitním týdnu, dostáli svému slovu a uběhli tolik koleček, za kolik odmaturovali) si se svou kondičkou zazápasili M. Matuška, J. Sládková, D. Bauko, L. Slouka, R. Hlaváč (psychická opora běhu) a moje maličkost. A protože motivace nebýt slabší než naši studenti byla silná, i my jsme si většinou odfuněli limit deseti koleček.
A s příjemnými překvapeními zdaleka ještě nebyl konec. Do běhu se zapojila i spousta našich absolventů, přičemž byli i tací, kteří neváhali zlomit stanovený limit a jen s lehce oroseným čelem uběhli koleček dvacet. Snad jim tento návrat k akcím jejich Alma mater nezpůsobil dodatečně infarkt a přidají si tento běh do škatulky všech těch příjemných zážitků, které jim naše škola připravila. A stejně tak doufám, že bez újmy na zdraví skončili i rodiče našich studentů, neb i mezi nimi se našli odvážlivci, kteří nezůstali jen u sponzorování svých ratolestí či u fandění po stranách běžecké dráhy, ale sami vstoupili do jámy lvové a hrdinně bojovali s přibývajícími kilometry a zákeřným stoupáním v druhé části trati. I jim patří můj velký obdiv a poděkování za odhodlání a zpestření běžeckého pole.
A aby těch překvapení nebylo málo, když se vše podtrhlo a sečetlo, vyšlo najevo, že se tentokrát pro Afriku vyběhalo skoro 50 000,- Kč, což je oproti říjnovému běhu pořádný skok nahoru. Gambijské děti se tak i díky této akci a všem předešlým, které už jsme uspořádali, dočkají pravděpodobně v září, až se vyřídí všechny potřebné formality, dalších dvou kamionů plných kol.
Navzdory rozmarům počasí jsem tedy nakonec mohla vydechnout úlevou. Nemusela jsem brázdit Bělský les sama, naši studenti spolu se studenty ostravské jazykové školy a spousta dalších opět ukázali, že když jde o dobrou věc, umíme se spojit a sáhnout si třeba i na dno svých sil, umíme se bavit a vytvořit si atmosféru, kterou by nám nezkazily ani hromy a blesky, natož nějaký májový deštík. Ještě jednou tedy děkuji všem, kdo se zapojili, ať už během, nebo sponzoringem či jinou podporou akce, a věřím, že z ní všichni měli stejně skvělý pocit jako já, i když nohy mě bolí ještě dnes. Takže příště třeba zase na okruhu v Bělském lese. Přestože nás teď běželo šedesát, místa bylo pořád ještě dost, což může být výzva i pro ty stále ještě váhající...