Vlčí ratolesti
Strach mě pomalu dohání,
luna oblohou prochází.
Vše začíná znenadání,
každý odvahu nachází.
Mé pocity se rozlétly
jako ten prach pouhý.
Osudy se nám propletly,
příběh sáhodlouhý.
Svit a milost,
krev a síla.
Jak opilost,
jen se žila.
To vše nocí
provází nás.
Boj bezmocí,
není pln krás.
Nás zplodily
spojení zvláštních bytostí,
aniž se chlubily.
poté děti však vyhostí.
Matkou je měsíc,
vlčí náš otec.
Svobodně hřešíc
nenašel kotec.
Modrá s rudou se smíchá,
odvaha s probuzením mizí.
Mladá noc nebývá tichá,
hluk a válka jí není cizí.
Boj však začíná
s tou nocí další.
Coura laciná
s nadějnou falší.

Úsměv slz
Je tolik zbraní,
tvé srdce neochrání.
Jak hloupé hraní,
bez dramatizování.
Tvé deštivé perličky
padají k zemi.
Odložíš na poličky,
se slabostmi všemi.
A za čas nějaký
se snad ztratí.
Bude strach nijaký,
a my spjatí.
Všechna tahle bolest
odejde na věčnost.
Jakási ratolest,
vůbec žádná vděčnost.
Křičíš o pomoc,
žádáš rytíře.
Žádná výpomoc,
jen na papíře.
Smyčec rozezněl
housle mé dřevěné.
Zvuk jen odezněl,
ošetřil raněné.
Všechno se zdá jiné,
všechno se teď mění.
Vržený nůž mine,
to je celé znění.
Úsměv perel,
úsměv nebe.
Kdopak velel
místo tebe?

Od té chvíle
tentokrát vždycky,
černobíle,
potlačme vzlyky.

Za těmi oblaky
Za těmi oblaky,
tam je můj jediný svět.
Neznám tu rozpaky,
nechci se vrátit zpět.
Tam zpěv jak symfonie,
tam malba je umění.
Nic se tam nerozbije,
přesto to nic nezmění.
Každý obláček je polštář,
končí tam síla vět.
Ne, tam není můj oltář,
je to jenom můj svět.
Má síla tam vzrůstá,
mé sny se plní.
Krajina není pustá,
moře se vlní.
Tam v dálce království,
kde vládne jen má fantasie.
Snad je to mé bláznovství,
stačí jen zatáhnout žaluzie.
A usnout nerušeným spánkem,
na věky věků jak Šípková Růženka.
Čas tam poběží pěkným kvapem,
není potřeba žádná vstupenka!
Slova se na místě změní,
v mé vlastní jedinečné kouzlo.
Nebude to pouhé snění,
není strašidla, co by tam vklouzlo.
Je to tam, za oblaky těmi,
tak se mě chyť za ruku.
Projdeme mnohými síněmi,
nepotřebujeme záruku.

Ledová tvář
Jako kousek ledu
pluješ po hladině.
Ženeš se kupředu,
chceš být první jedině.
Jako velký ledovec
proti teplu bojuješ.
Jsi to ale surovec,
požár neochlazuješ.
Ale co zmůže
led proti sirce?
Jed a růže
oslabí provinilce.
Sirka zčernalá
už dávno na popel.
Chudinka malá,
nepomůže kotel.
Jen potůčky,
nebo slzy?
Větší krůčky
budou brzy.
Ubohý a malý,
na sirce plamínek.
Jediný pozůstalý
cenných vzpomínek.
A až shoří,
dřevo pokryje černá.
Plno moří,
zbude jen práce perná.
Kulička tvořící
tento maličký svět.
Oheň jí sloužící,
voda jej smete zpět.
V noci svítí,
ve dne září.
Shoří kvítí,
ve tvé tváři.