Když na jaře přišla první vlna a první izolace, zaskočilo to nás všechny, studenty, učitele i rodiče. Každý z nás hledal vlastní způsob, jak se v tom virtuálním světě, zpočátku spíše bludišti, zorientovat a najít cestu ven.

Někdy to vypadalo, že ztrácíme kontakt, že jsme v té nové, abstraktní realitě opuštění, že na "druhé" straně nikdo nezůstal, jen ozvěna. Ale vždycky se naštěstí ukázalo, že tomu tak není.

Nikdy jsme sami nebyli, studenti nás v tom nikdy nenechali.

A tak nám na naší plavbě po tom hlubokém a nikde nekončícím oceánu internetu nikdy nechyběli parťáci, námořníci plní entuziasmu, pozitivní energie a kreativních myšlenek, a kdykoliv jsme potřebovali, byli ochotní splnit každé naše velitelské přání, hodit nám záchranný kruh, či dokonce postavit maják. A my kantoři jsme jim snad byli na oplátku vlídnými přístavy.

A tak, když se na velitelském můstku zrodila myšlenka sesbírat do školního almanachu všechny studentské literární i výtvarné úlovky, které se v době karanténní zrodily či stihly i dospět, nepochybovali jsme, že se to povede a bude z čeho vybírat. Naši "námořníci" totiž vedle svých povinností dokázali pilně tvořit i doma v "kajutě" do "šuplíku". Ty jsme společně otevřeli a vyprázdnili a výsledek máte nyní před sebou a můžete v něm začít listovat, i když bohužel... zase jen virtuálně.

A proč vlastně Antény? Protože po celou dobu karanténní vysílaly, blikaly a nezhasly – na obou stranách.

Antény z karantény - studentský almanach