Gymnázium, Ostrava-Hrabůvka, příspěvková organizace, letos slaví své šedesáté výročí. Tato skutečnost nezůstala nepovšimnuta a členové dramatického kroužku naší školy se s ní vypořádali po svém. Připravili si divadelní představení šité naší škole přímo na míru. Dva měsíce kuli pikle, pilně cvičili, dodržovali příslib mlčení až za hrob, neb obsah hry podléhal nejvyššímu utajení. V úterý 15. 4. pak jejich společné dílo spatřilo světlo světa, a to hned ve třech představeních určených všem žákům a učitelům naší školy. Hra si tak v jeden den odbyla svou slavnostní premiéru, reprízu i derniéru.

A oč v ní vlastně šlo? Hlavními průvodci představení byli školník (Jan Hes), uklízečka (Monika Kokešová) a tak řečený Dalimil, nebo vlastně Dalimilka (David Frank). Školník s uklízečkou při jedné ze svých filosofických debat nad nepořádkem ve třídách přišli na to, že historie naší školy, dle jejich nesporných důkazů, musí být mnohem delší než oněch 60 let. Objevení Pařížského zlomku Dalimilovy kroniky je pak propojuje s autorem či autorkou tohoto díla. Zda zmiňovanou kroniku napsal muž či žena, je totiž v díle zpochybňováno. A pak už jde vše v rychlém sledu a my nahlížíme do dějin našeho gymnázia v pravěku, starověku, středověku, novověku, až se přes různá martýria, jež si naši studenti museli v průběhu dějin vytrpět, dostáváme do současnosti. Po celou dobu však nad veškerým děním, ať už šlo o strastiplnou cestu našich studentů z Athén do Sparty, kde byli svrženi ze Skály (velké S je zde na místě, neb do dějin poprvé zasahuje profesor Skála), či o čarodějnické procesy nebo středověký konkurz na pedagogický sbor, držela svou ochrannou ruku naše paní ředitelka Šárka Staníčková (Agáta Pelikánová). Všechno tedy dobře dopadlo a dílo, v němž se během 40 minut na scéně objeli kromě již zmiňovaných také pravěcí lidé, homo gymnaziensis hrabuvkiensis, Platon, Sokrates, Aristoteles, Dr. Sinus, Dr. Kosinus, Dr. Deskript, Dr. Tiva, profesoři Slouka, Matuška, Kuldan, Sládková, Zahutová, Konečná, Böhmová, Musialová a řada dalších, bylo zdárně dotaženo do poslední tečky, a to zásluhou školníka a naší milé uklízečky. Dalimil či Dalimilka učinil(a) pravdě zadost a s klidným srdcem mohl(a) vydechnout, neb v dobách, v nichž žena i škole vládne, jeho (její) dílo do propadliště dějin nezapadne...

To vše (a ještě mnohem víc) v podání zhruba dvacítky neúnavných členů dramatického kroužku tvořeného studenty prim až kvart našeho gymnázia, kteří se každé pondělní ráno v sedm hodin scházeli, aby své dílo mohli secvičit, následně předvést a přispět svou troškou do mlýna k šedesátému výročí naší školy. Dějiny naší školy se tak prostřednictvím jejich hry dostaly i na prkna, která znamenají svět...